Museli jsme odejít, protože táta se otevřeně hlásil k Čechům a hájil zájmy české menšiny
Otec byl havířem na dole v Mostě. Bydleli jsme v Braňanech u Mostu. V říjnu 1938 jsme byli v noci vyhnáni. Vzít jsme si mohli to, co jsme uvezli na vozíčku (tři osoby celkem 70 kg, a to jen nejnutnější prádlo a peřinu). O vše ostatní jsme přišli. Spolu se dvěma dalšími rodinami jsme se dostali do Mirošovic, odkud nás naše armáda odvezla na Ranou u Loun. Zde se nás pak ujal řídící učitel Richtr, který jako státní zaměstnanec odešel čtyři dny před námi, a zajistil nám prozatímní ubytování u své sestry v Opočně u Loun. V jedné místnosti bydlely tři rodiny. Spali jsme na zemi na slámě. Jakmile otec sehnal práci na malodole v Přerubenicích na Slánsku, přemístili jsme se do Kroučové, kde jsme žili po celou okupaci.
Nebudu se rozepisovat, jak jsme žili, když jsme si museli znova vše zařizovat od toho nejzákladnějšího, byli jsme bez prostředků, ve strachu atd. Díky tomu, že jsme žili vesměs mezi dobrými lidmi, kteří se nám snažili pomáhat, jsme přežili. Nikomu jsme nic neudělali a museli jsme odejít, protože táta se otevřeně hlásil k Čechům a hájil zájmy české menšiny jak v obecním zastupitelstvu, tak na závodě.